Pár slov o autorovi

Tak a je to tady, dochází na nejhorší, autor musí o sobě něco napsat, přitom nesmí nikoho vyděsit a ještě k tomu by neměl prozdradit něco moc důležitého o sobě, co by se mu později vymstilo. Nebudu vám tu ukazovat žádné fotky, protože stejně nevím, koho by zajímaly a pokud mohu hodnotit podle mých reakcí, když někde náhodou nějakou fotku autorů objevím, musím to skoro vždycky hodnotit jako šok. Tolik k fotkám (které někdy dokážou být zatraceně nepříjemné, zvláště, když zachycují nějakou vaši činnost, ve které byste se sami ani nechtěli vidět a to právě v tom nejnevhodnějším okamžiku a také, kromě toho, mají taky fotky tendenci zachycovat různé nepřirozené grimasy, které se občas objeví na vašem obličeji v záchvěvech vzteku, radosti či jiné emoce) ale myslím, že jsem se najednou nějak moc rychle rozpovídal o něčem jiném, než jsem chtěl původně mluvit (tzv. schopnost odvedení pozornosti, sledujete?), a proto se vrátím zpět k tématu a napíšu pár zajímavostí o sobě.

Předně jde asi hlavně o to, jak jsem se vůbec k Lone Wolfovi dostal. Někdy hodně dávno (to jsem byl ješte malinkej), asi tak v roce 1992, se na pultech různých obchůdků s knihami objevily hned dvě nenápadné černé knížky, které ale měly hodně zajímavý text na jejich zadním přebalu. Věta "Stanete se hrdinou napínavého příběhu o jehož průběhu rozhodujete pouze Vy sám" mi tenkrát natolik učarovala, že jsem ty dvě knížky prostě musel mít. Ty knihy pro mě v té době prostě znamenaly něco nepředstavitelného, něco úžasného - to že se v nich můžete stát někým, kým v reálném životě prostě být nemůžete, někým statečným, odvážným a obdivovaným, kdo má odvahu udělat něco hrdinského a o jehož dalším kroku rozhodujete jen vy, to byl myslím hlavní důvod, proč jsem jim tenkrát propadl. Poté, co jsem je v očekávání doma opatrně otevřel, jsem usedl ke stolu, připravil jsem si tužku, papír a gumu a začal jsem číst fantastický příběh, který byl tak poutavý, že jsem ho hrál znovu a znovu tak dlouho, dokud jsem jednotlivé sekce neznal skoro nazpamět (a to nepočítám grafy, které jsem si kreslil a které přesně popisovaly pavučinu odkazů). Když pak začaly vycházet ještě další pokračování, propadl jsem kouzlu gamebooků ještě o něco víc.

Nebyl by to ale dobrý gamebook, kdyby neměl alespoň tak dobrá pravidla, jako příběh. Komplexnost, s jakou se pravidla Lone Wolfa tenkrát pyšnila, mi nedala spát. Neustálé přemýšlení o nejvhodnějším navolení Kai disciplín a úzkost v hrdle, když díky dobře udělanému soubojovém systému klesaly moje Kondiční body povážlivě nízko, se prostě nedá zapomenout. Možná existují i nějaké jiné gamebooky, z nichž jsem si již pár zahrál (mj. Zvol si svoje vlastní dobrodružství, Fighting Fantasy) a které mohou být v lecčems třeba i lepší než Lone Wolf, ale já ho pořád považuji, za jednu z nejlepších sérií gamebooků, které kdy spatřily světlo světa.

Pokud vám připadá, že jsem v předchozím textu trochu hýřil samými superlativy, máte naprostou pravdu. Ale podle mě jsem jimi nehýřil bezděčně, protože právě Lone Wolf si jistě chválu zaslouží. Musím ale přiznat, že i když byl Lone Wolf mým prvním 'opravdovým' gamebookem, již předtím jsem hrál jakousi českou mutaci gamebooku, která vyšla někdy koncem osmdesátých let. Nebo bych spíš měl říct vyšly, protože ony knížky byly dvě a jmenovaly se Na rozkaz krále a Vesmírná cesta (nebo tak nějak), ale nebyly to gamebooky v pravém slova smyslu. Každá knížka totiž obsahovala asi 80 stran a textu v nich bylo minimálně, byly tam hlavně obrázky a náhoda byla reprezentována pouhým hodem kostkou (samozřejmě jste si na některých místech mohli zvolit, kudy se vydáte dále, jinak by to nebyla hra). Pro svou obhajobu superlativů musím ještě podotknout, že se mi první Lone Wolf dostal do ruky asi tak v době, kdy jsem objevoval nástrahy a taje Dračího doupěte, první RPG hry, která se u nás objevila (samozřejmě, že jsem měl později také něco společného i s AD&D a dalšími RPGčky, ale na DrD jsem prostě vyrostl) a dohromady to pro mě tenkrát představovalo dosud neobjevený zdroj zábavy (počítače samozřejmě nepočítám, protože v té době u nás moc PCček rozšířených nebylo, ale i přesto jsem tenkrát měl malý 'gumový zázrak', na kterém mi běhaly - pro mě tenkrát neuvěřitelné - hry, z nichž jsem měl nejraději hlavně 'textovky' (Exoter, Beregost ap.), které byly tolik podobné gamebookům, které jsem v té době ještě neznal).

V té době jsem také začal číst různé sci-fi a fantasy knížky, z nichž nakonec úplně převládlo fantasy a snad jako asi pro každého, je i pro mě Pán Prstenů a Silmarillion jakousi modlou fantasy knížek. Ostatně je na něm, jako i na Lone Wolfovi, vidět, že autorem do detailu vymyšlený svět, který vám dá iluzi opravdovosti, že jakákoli věc, která se v něm stane, musí mít dozajista i nějaké viditelné následky, je jedním z hlavních aspektů úspěšnosti nebo neúspěšnosti fantasy literatury. Právě takovýmito světy, které já mám osobně velmi rád, jsou bezesporu Zeměplocha od Terryho Pratchetta, který mě svým osobitým břitkým humorem díl od dílu rozesmívá stále čím dál víc, a také Shannara a Landover z pera Terryho Brookse, který svými knížkami pravidelně posouvá hranice mé představivosti dál, než bych kdy od knížky čekal.

O několik let později byla u mě fantasy literatura a zčásti i gamebooky trochu zastíněny (ale ne vytlačeny) PCčkem, které jsem dostal (a které mě v různých obměnách provází až dodnes), protože jsem tenkrát objevil neomezené možnosti počítačových her. Byly to právě počítačové hry s perfektní atmosférou, které mě mnohdy přikovaly k monitoru na nespočet hodin, protože atmosféra je prostě věc, kterou nelze vidět, atmosféra prostě musí být cítit. Je to stejné jako s dobrou knížkou, která vás od určité části vtáhne do děje natolik, že již nejste schopni ji přestat číst, jenže v počítačových hrách máte navíc možnost ovlivňovat příběh a stát se tím vlastně částečně i jeho autorem. Her, které mě takhle 'vtáhly' do děje je určitě bezpočet, a proto tu uvedu jen některé z nich. V první řadě by to byly snad skoro všechny adventury od firmy Legend, která ve své době produkovala jedny z nejkvalitnějších adventur, protože téměř všechny z nich byly založeny na již fungujícím světě napsaném nějakým autorem. Je to především hra Shannara (Terry Brooks), Death Gate (Margarett Weis a Tracy Hickman) a jejich téměř první hra Gateway a její pokračovaní Gateway II: Homeworld (Frederik Pohl). Dalšími hrami, které mám rád (i z novějších) jsou třeba Realms of Arkania Trilogy, simulátory z prostředí Wing Commanderu, strategie Alpha Centauri, úžasný mix rpg-adventury-akce Omicron (The Nomad Soul) , perfektní Half-life a v neposlední řadě i legendarní (i když mnohými nedoceněný) Terminator: Future Shock, který při hraní neustále vyvolává tíživou atmosféru světa bez budoucnosti a pocity úzkosti, že to nejspíš nelze vůbec změnit. Samostatnou kapitolou jsou jistě úžasné RPG tituly, které na nás chrlí firma Black Isle Studios, potažmo Interplay. Vzpomeňte na Fallout nebo na Baldur's Gate, vždyť tyhle hry jsou legendy samy o sobě. Ze všech výše zmíněných her atmosféra přímo dýchá, a proto mě také tolik uchvátily (tím samozřejmě neodsuzuji některé jiné hry, u kterých atmosféra sice pokulhává, ale zase mají třeba úžasnou hratelnost).

No myslím si, že jsem toho, i když vlastně ne příliš o sobě, ale většinou pouze jen tak všeobecně napsal už dost a že by bylo hříchem zdržovat vás ještě víc od studování faktů, zajímavostí a novinek o Lone Wolfovi, které jsou rozházeny na těchto stránkách téměř všude. Proto jen doufám, že jsem tohle celé nedělal zbytečně a hodiny času stráveného upravováním HTML kódu tak nepříjdou vniveč a doufám, že čtení textů na této stránce bude pro vás stejně zajímavé a zábavné, jako pro mě bylo jejich vytváření.

Michigan
(martin.michigan@post.cz)